Boty se kupují podle vzhledu, značky a ceny. Chodidlo přitom hodnotí jinak: zajímá ho, kolik má místa pro prsty, jak se bota chová v okamžiku odvalu a jestli mu drží patu. Po padesátce se váha těchto tří věcí ještě zvyšuje, protože chodidlo už není takové, jako bylo ve třiceti.
Následující průvodce nejde po značkách. Jde po vlastnostech, které se dají posoudit v jakékoli prodejně, u jakéhokoli modelu, během několika minut.
Co se s chodidlem po padesátce mění
Tři věci, a všechny mají vliv na velikost. Vazy v klenbě povolují, takže chodidlo se prodlužuje a rozšiřuje — u řady lidí o půl až celé číslo oproti mládí. Tuková vrstva pod patou a pod bříšky prstů se ztenčuje, takže noha hůř tlumí nárazy. A kůže je sušší a snáz se odře, takže odpouští méně chyb.
Z toho plyne první praktický závěr: velikost, kterou nosíte třicet let, už nemusí platit. Nechte si nohu změřit při každém větším nákupu a měřte obě — rozdíl mezi levou a pravou je běžný a rozhoduje ta větší.
Špička: nejdůležitější rozměr
Prsty musí mít prostor jak na délku, tak na šířku. Před nejdelším prstem — což nemusí být palec — má být zhruba centimetr volného místa, tedy asi šířka palce ruky. Na šířku má být bota v přední části stejně široká jako chodidlo v zatížení, ne o kus užší.
Zkouška je jednoduchá: vytáhněte z boty vložku, položte ji na zem a postavte se na ni. Když prsty přesahují přes okraj do stran nebo dopředu, bota je malá bez ohledu na to, co říká číslo. Špičatý tvar, který jde do módy každých pár let, tlačí prsty k sobě a bývá důvodem otlaků, kladívkových prstů a večerního pálení, o kterém píšeme v článku Proč v noci pálí chodidla.
Podrážka: tlumení proti stabilitě
Tady je nutný kompromis. Silná měkká pěna tlumí nárazy, ale zároveň dělá botu vratkou a odřezává chodidlo od informací o povrchu. Tenká tvrdá podrážka je stabilní a „citlivá“, ale na dlažbě po hodině chůze pořádně unaví.
Pro dlouhé procházky se osvědčuje střed: podrážka silná zhruba dva až tři centimetry v patě, z materiálu, který lze palcem stlačit, ale který se nedá zmáčknout do poloviny. Vzorek má být výrazný, s ostrými hranami a s drážkami po celé ploše — hladká podrážka je na mokré dlažbě a na spadaném listí nejčastější příčinou uklouznutí.
Ohebnost: test třemi hmaty
Vezměte botu do rukou a udělejte tři věci. Zkroucení: uchopte ji za patu a za špičku a zkuste ji pootočit kolem podélné osy — má povolit jen o kousek. Ohyb: zatlačte špičku k patě; bota se má ohnout v místě, kde se ohýbá noha, tedy pod bříšky prstů, ne uprostřed klenby. Stisk paty: stiskněte zadní část mezi palcem a ukazovákem; má být pevná a nemá se zmáčknout k sobě.
Bota, která projde všemi třemi hmaty, respektuje pohyb chodidla a přitom mu dává oporu. Ta, která se dá zmuchlat, ho nedrží nikde.
Pata a nášlap
Úplně plochá podrážka není pro delší chůzi ideální — mírné převýšení paty proti špičce, řádově pár milimetrů až centimetr, odlehčuje achillovku a lýtko. Vyšší podpatek než dva centimetry naopak posouvá váhu dopředu na bříška prstů, kde už tuková vrstva chybí.
Patní část má obepínat, ne svírat. Když se při chůzi pata v botě zvedá a klouže, vzniknou puchýře a chodidlo ztrácí kontrolu. Pomůže jiné šněrování nebo model s užší patou; vkládat do velké boty další vložku je řešení, které vydrží pár dní.
Materiál a svršek
Kůže se přizpůsobí tvaru nohy a dýchá, ale je těžší a schne pomalu. Textil se nepřizpůsobí téměř vůbec, zato je lehký a rychle vysychá. Membrány, které nepropouštějí vodu, jsou výhodné na podzim a v zimě a nevýhodné v létě, kdy se v nich noha přehřeje a potí.
Uvnitř sledujte švy: přes bříška prstů a přes patu by neměly vést. Vyztužená špička chrání palce při zakopnutí a dává smysl zvlášť tehdy, když chodidla hlásí méně než dřív — souvislost popisujeme v článku Pocit „jako přes ponožku“.
Pravidlo, které většina lidí poruší
Boty zkoušejte odpoledne nebo večer, nikdy ráno. Chodidlo se během dne roztahuje — po několika hodinách na nohou je znatelně objemnější než po probuzení. Bota, která ráno sedí přesně, může být v pět odpoledne o půl čísla malá.
K tomu tři drobnosti, které rozhodují. Zkoušejte vždy oba páry najednou a v ponožkách, ve kterých budete chodit. Projděte se po prodejně alespoň dvě minuty, ideálně po nějaké šikmé ploše nebo po schodech. A nespoléhejte na to, že se bota „rozchodí“ — kůže se poddá o milimetry, tvar kopyta se nezmění.
Ponožky a rozchození
Ponožka je součást boty. Nejlépe fungují ty z merino vlny nebo směsi s funkčním vláknem: odvádějí vlhkost a méně mačkají. Stoprocentní bavlna vlhkost naopak drží u kůže, a to je hlavní důvod puchýřů na delší trase. Guma nemá zanechávat hluboký otisk; když ho zanechává, tlačí na povrchové žíly.
Nové boty rozchoďte doma. První dva až tři dny hodinu denně po bytě, pak krátká procházka, teprve potom celodenní výlet. Dva páry na střídání vydrží déle než jeden nošený denně — vnitřek stihne vyschnout a pěna v podrážce se vrátí do původního tvaru. Podrážka se opotřebuje dřív, než bota vypadá staře; když je vzorek na patě sešlapaný do hladka, přestává bota držet směr. Pro chůzi s holemi platí stejná kritéria, jen s důrazem na pevnou patu, jak zmiňujeme v textu Nordic walking pro začátečníky.
Dobrá vycházková bota se pozná podle toho, že si na ni po první hodině chůze přestanete vzpomínat. To je celé kritérium — a stojí za to ho hledat déle než jedno odpoledne.